Je první máj, což vybízí k tomu, darovat vám nějakou krásnou báseň. Nemusela jsem vůbec dlouho vybírat, protože báseň Tys nešla ze sbírky Svítání na západě (1896) považuji za vrchol české milostné poezie. Jejím autorem je věštec Otokar Březina, jenž zpodobnil na několika slokách celou tragédii lidské samoty, zoufalou naději a následné hluboké zklamání, které přesahuje až někam do transcendentna. Nezvratnost vlastní predestinace je tak bolestná a zároveň prosycena tak naléhavou obrazností, že na chvíli až fyzicky pocítíte vlastní odměřování času. Tato smrt lásky je nejbolestnější díky ztvárnění vědomí marnosti vlastního počínání a vzdorného gesta v rozsvícení.  Nálada a kompozice básně částečně připomíná nezvratnost a konečnost Hynkova pobytu ve vězení „dalekou kobkou rozložen/ jako by noční měřil čas / zní-hyne-zní-hyne-/ zní-hyne-zní a hyne zas“ (Máj).

V jednom městě žil bohatý pán, jedl na stříbře a spal v ložnici s velkým oknem. Jednou ráno na to okno něco zaťukalo: „Ťuk – ťuk!“ – Pán si myslel, že je to pták, který ho jde pozdravit, vstal z lůžka, otevřel okno a do pokoje vlétlo psaníčko. Divné psaníčko. Lemované černým pruhem. Když psaníčko otevřel a přečetl si, co v něm stojí, zbledl na smrt. Stálo tam: „Příteli, tvé dny jsou sečteny. Smrt.“ Pán nelenil, svolal sluhy a přikázal, ať ho vypraví na dlouhou cestu. Rozhodl se, že smrti ujede.